Myvy

Musím se vám něčemu přiznat. Když mi ještě bylo asi dvacet pět let, tak jsem si říkala, že asi nikdy chtít dítě nebudu. Přiznávám se, že mě to dítěti vůbec netáhlo. Ale jen abyste to pochopili dobře. Děti jsem měla ráda a měla jsem dva synovce a mám taky neteře a mám je opravdu hodně ráda. A taky jsem s nimi chodila ven anebo na pouť. Jenomže jsem si nedokázala představit, že já bych byla máma. Nedokázala jsem si představit, že bych nemohla chodit na diskotéky nebo někam do baru anebo se bavit s přáteli nebo dlouho o víkendu spát. Protože mám sice náročnou práci, kde dělám osmnáct hodin denně, potom mám taky dva nebo tři dny volno, ale když mám volno, tak chci spát opravdu dlouho, někdy až do odpoledne.

A to, kdybych měla dítě, tak by to samozřejmě vůbec nešlo. Jenomže potom vypadl třicátý rok, byla jsem do přítele zamilovaná a vím, že to byla opravdu láska na první pohled a možná taky láska až za hrob. Přítel taky dítě ani moc nechtěl. Takže jsme si řekli, že si rozumíme v tomhle ohledu, což bylo prima. Jenomže jsem si řekla, že bych potom toho mohla potom litovat.

Takže jsem otěhotněla. Přítel dítě vůbec nechtěl, tak se se mnou rozešel. A já, když jsem potom porodila dítě, tak musím říct, že to byla láska na první pohled. A uznávám, že mateřská láska je opravdu perfektní a dokonalá. A taky, že láska k dítěti je takový cit. který nikde jinde nepocítíte, protože to je něco výjimečného a moc krásného, že vyšší cit jsme nikdy nepoznala. Jsem ráda, že už mám šestiletého syna a musím říct, že čas bych vůbec nikdy nevracela. Možná jen to, že jsem si dítě už měla pořídit dřív. A jaká láska je pro vás ta nejkrásnější a ta největší? Já sama vím, že mateřská láska je pro mě naprosto ta největší a nic ji nepřekoná. A kdybych neměla děti? Mrzelo by mě to a chtěla bych dítě adoptovat.